Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad zdroji a povahou představ o záměrném šíření lživých informacích v českém veřejném prostoru.

Válka je štěstí. Alespoň pro někoho. Se špatně skrývanou vděčností na ni například pohlížejí politici, kterým válka umožňuje svést vinu za jejich vlastní přešlapy a neznalost řešení problémů. V Česku třeba v případě inflace. Válka taky umožňuje zapomenout na hříchy minulosti, například na chaotické jednání Evropské unie v době zápasu s pandemií či při prosazování „zeleného údělu“. Ale nejen to. Válka přináší možnost efektivněji naložit s opozicí. Tragédie války totiž umožňuje lépe než mírové časy představit kritiky vlády jako zaprodance, umožňuje soudcům z moci úřední vykolíkovat historickou pravdu, dokonce je možné trestat i písmena z abecedy. Stát je v ohrožení a ve jménu bezpečnosti je možné téměř cokoliv. A tomu všemu slouží i nedávno do centra pozornosti postavený pojem dezinformace.

Dezinformace samozřejmě existují. Podle Ministerstva vnitra České republiky dezinformace představují „šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají“. Tato definice ovšem nevylučuje, že ten, kdo záměrně šíří dezinformace, neví, že jsou lživé. Upřesnění zaslouží i zařazení dezinformace mezi nástroje propagandy: cílem politické propagandy není změnit názory, ale upravit nebo udržet směr chování a jednání lidí. Navíc hrozí, že při výše zmíněné oficiální definici dezinformace může být kritický pohled na současnou situaci bez důkazů automaticky pokládán za (a) záměrnou lež lidí, kteří skutečnou pravdu znají a skrývají; (b) ze zahraničí materiálně podporovanou, podněcovanou a příběhy zásobovanou destabilizaci.

Pokleslá mocenská elita

Válka je neštěstí. V dobách, kdy se do centra pozornosti veřejnosti dostává válka, je upřednostňování bezpečnosti před některými lidskými právy stejně přirozené jako lidská práva samotná: přežití národa i jeho příslušníků za války vyžaduje zvýšenou organizovanost, vyšší disciplínu, odříkání, použití síly. Kde jsou ale hranice těchto změn? Jisté je pouze to, že počáteční, ze zákona stanovené linie oddělující právo a bezpráví mají tendenci se prohýbat a posouvat. Vždy a všude. Aby byl tento ústup od lidských práv co nejjemnější a měl co nejkratší trvání, je třeba diskutovat o jeho zdrojích a povaze těchto přesunů.

Nikdy po roce 1989 nečelilo Česko takovému množství problémů najednou – a nikdy zároveň nemělo tak málo kvalifikovanou vládnoucí vrstvu. Tu nezformovalo žádné intelektuální klání, vyrostla z voleb, které reklamní agentury usilovně mění na politický kýč: volby závislé na penězích a velkých médiích nevynášejí k moci politiky na základě zásluh o blaho země, ale na základě kuloárových dohod. A nejde jen o znalosti a životní zkušenosti. Vládnoucí vrstva nejen v Česku ztratila empatii i sebereflexi: vytratila se schopnost vcítit se do problémů a myšlení těch druhých i možnosti nahlédnout na sebe sama z jiného úhlu, než je iluze vlastní dokonalosti.

Spoutaná svoboda

Válka je příležitost. Zdá se, že čím více spojuje politik či propagandista nedostatek znalostí s osobními ambicemi, tím více dezinformací dokáže nalézt. Asi proto nebývá úkol odhalit dezinformace svěřován vědeckým pracovištím, ale nevládním (ovšem provládním), takzvaným neziskovým organizacím. I jejich zásluhou místo diskuse nastupuje deklamování oficiálních stanovisek bez věnování pozornosti jiným názorům. Zároveň pak společně objevují efektivnější cestu k vítězství „pravdy“ nad dezinformační „nepravdou“, než je diskuse, cestu, která se tolikrát v dějinách osvědčila: zákaz „nepravdy“.

Svoboda slova byla vyhnána z velkých, především veřejnoprávních médií. Tam vládne:

• korektnost, ideologicky upravený jazyk, který pomáhá vykázat některé problémy mimo oblast mediálního zájmu;
• rozmělňování hranic mezi v minulosti obecně vymezenými politickými pojmy tak, že se stává obtížné problémy srozumitelně pojmenovat;
• účelový výběr informací se zřejmou tendencí podporovat vybrané aktivity;
• edukativní propojení informací s komentářem;
• rozbíjení chronologie, odtrhávání příčin a důsledků;
• vytrhávání událostí z věcného kontextu, deformování obecných a konkrétních vazeb;
• upřednostňování diskusí mezi lidmi stejného názoru;
• napravování omylů nikoliv uvedením správné informace a omluvou, ale přesunem pozornosti na nový příběh…

Na chvíli se svoboda slova ukryla na internetu, kde ale byla časem prošpikována obrovským přívalem polopravd, lží a konspiračních teorií nejrůznějšího politického či ideologického zabarvení. Internetové diskuse k článkům mohly původně napomáhat uvolnění napětí v mysli lidí, kteří nemají možnost podílet se na rozhodování a nesouhlasí se směřováním vlády. Dnes však tyto debaty pod nálety organizovaných „diskutérů“ až příliš často emoce vyostřují, prohlubují konflikt skupin a místo uvolnění napětí ve společnosti pěstují davovou hysterii. Bariéry vyrůstají mezi etniky, mezi státy, mezi generacemi, mezi Prahou a zbytkem země, mezi parlamentními a neparlamentními stranami, mezi oficiálními a neoficiálními médii… Není divu, že i opozici dnes – alespoň zatím – sjednocují více negativní emoce než konstruktivní idea.

Deformovaná logika

Válka nepotřebuje pravdu. Však také aktuální požadavky Bruselu i pražské vládnoucí vrstvy posílit boj proti dezinformacím nikterak nesouvisí s obsahem toho kterého sdělení. Nesměřuje ani k hledání pravdy skryté v hlubinách politických sporů. Objektem ochrany nemá být pravda, ale oficiální stanovisko. Stupňující se boj proti dezinformacím se opírá o podivný, nevyslovený sylogismus, v němž dvě výchozí teze, premisy, jsou jen zdánlivě samozřejmé:

• Hlavní předpoklad: Pravda slouží stabilitě chápané jako aktuální forma vládnutí.
• Vedlejší předpoklad: Dezinformace popírá pravdu, čímž způsobuje destabilizaci.
• Závěr: To, co destabilizuje, je nepravda, dezinformace.

Jenže chyba je hned v hlavním předpokladu, ve výchozí premise: pravda nemusí sloužit stabilitě či aktuální podobě vládnutí. Skutečná stabilita je spojena se změnou, je založena na neustálém hledání pravdy a na možnosti upravit aktuální podobu vládnutí. Základem demokracie není hlásání pravdy, která je vždy nedokonalá, neúplná. Předpokladem demokracie není pouze právo pravdu hájit, ale také pravdu zpochybňovat. Přes tisíc dvě stě let v Evropě a islámském světě věřili Ptolemaiově představě vesmíru se středem na planetě Zemi, vizi, která je plná matematiky a geometrie – a přesto je chybná. Pravdu hájil Giordano Bruno, ne inkvizitoři upalující heretiky na hranicích. I v současnosti platí, že model racionálního řešení problémů je v politice tentýž jako ve všech jiných oblastech: souhra tvořivosti a kritiky.

Nenadějné vyhlídky

Válka šíří strach. Konflikt na Ukrajině už několikrát hrozil eskalací do existencionálních rozměrů. To přivádí některé komentátory k tomu, že používají přídomek „civilizační“ – jde prý o válku civilizací. Evropa či Západ versus ruský svět! Jenže Rusko od většiny zbývající Evropy neodděluje kultura nebo náboženství, ale uzavřenost informačního prostoru, a to především onoho „evropského“ od informací z Ruska. Tento proces nikterak nesouvisí s konfliktem na Ukrajině: v Česku ho symbolicky odstartovalo – a to za bujarého nadšení nové vládnoucí vrstvy – přetření tanku-památníku v Praze narůžovo v dubnu 1991. Už tehdy začal být výklad dějin podřízen negativnímu pohledu na Rusko, ignorování ruské kultury začalo přerůstat do vykreslování „ruského barbarství“. Následovalo rozostření obrazu zrůdné povahy nacismu a poté oslava těch, kdo pomáhali bránit Evropu před „ruským zlem“ – vlasovců, banderovců… Tak dlouho se mluvilo o neslučitelnosti Ruska se Západem, až se tyto řeči změnily v ozbrojený konflikt, v sebesplnitelné proroctví.

Pěstování etnické nenávisti vrací Evropu do první poloviny 20. století, kdy sociální darwinismus přinesl do vládnoucích vrstev některých zemí zrůdné rasistické představy. Už dnes lze ve veřejném prostoru zaznamenat výkřiky, za které by se ještě nedávno Češi a Slováci styděli. Zároveň jazykové novotvary jako „chcimíři“ přímo mění Česko na orwellovskou dystopii.

Dezinformace není největší hrozbou pro demokracii. Tou je proměna vládnoucí vrstvy, její stále menší schopnost porozumět změnám ve světě i doma. Proto pro ni není důležité hledání pravdy, ale obrana oficiálního stanoviska, zákaz „nepravdy“ a pronásledování jinověrců. Změny, které zatím nejsou nezvratné, započaly. Cenzura totiž nezačíná vytvořením nějakých specializovaných úřadů v Bruselu či Praze bojujících proti svévolně definovaným dezinformacím. Cenzura začíná zastrašováním.