SOUČASNÉ DĚNÍ VZTAHŮ MEZI IZRAELÍ A PALESTINOU MÁ SVOU HISTORII, KTEROU ZMIŇUJE NOAM CHOMSKÝ VE SVÉ KNIZE  „KDO VLÁDNE SVĚTU“

Zde je výňatek z jeho knihy.

Str.140

V září1993 předsedal prezident Clinton jednání. Při němž si na trávníku před bílým domem podali ruce. Izraelský premiér Jicchak Rabin a předseda Orgaizace pro osvobození  Palestiny (OOP) Jásir Arafat, a korunovali tak úctyhodný den, jak to ctihodně popsal tisk. Stalo se tak u příležitosti vyhlášení deklarace principů. Pro politické řešení izraelsko - palestinského konfliktu, které vyplynuly z tajných setkání v Oslu podporovaných Norskou vládou. Nezávislá vyjednávání probíhala mezi Izraelem a Palestinci od listopadu 1991 a iniciovali je spojené státy během nadšení z úspěchu o 1. irácké válce, která navodila situaci, kdy se zdálo řečeno triumfálními slovy prezidenta George H.W. Bushe, „že to, co řekneme, se také stane.“

Str.141

 Vyjednávání byla zahájena krátkou konferenci v Madridu a pokračovala pod vedením Spojených států a technicky vzato také pod vedením upadajícího Sovětského svazu, aby byla navozena iluze mezinárodní záštity. Palestinská delegace složená z Palestinců z okupovaných území, byla vedena oddaným a neúplatným levicovým nacionalistou Haidarem  Abdul Shafim, pravděpodobně nejuznávanější postavou v Palestině. „Vnější Palestinci“, členové OOP se základnou v Tunisku vedení Jásirem Arafatem byli z jednání vyloučeni, ačkoliv zde měli neoficiálního pozorovatele Faisala Husejního. Velká část palestinských uprchlíků byla vyloučena úplně bez ohledu na jejich práva, dokonce i bez ohledu na práva přisouzená jim valným shromážděním OSN. Abychom mohli ocenit podstatu a význam dohod z Osla a důsledky, které z nich vyplynuly, je důležité pochopit pozadí a kontext, v němž se vyjednávání v Madridu a v Oslu odehrávala. Začnu přehledem těch nejdůležitějších skutečností z bezprostředního pozadí, které tvořilo kontext vyjednávání. Poté přejdu k OOP a k důsledkům procesu, které sahají až do současnosti a nakonec připojím několik slov o poučení, která bychom si z toho měli odnést.

OOP,  Izrael i spojené státy krátce předtím opustili své formální postoje k základním otázkám, které byly tématem vyjednávání v Madridu a v Oslu. Pozice OOP byla vyjádřena v deklaraci Palestinské národní rady z 11-1988. Která vyvolala dlouhou řadu diplomatických iniciativ, jež byly odmítnuty. Žádala ustavení palestinského státu na území okupovaných Izraelem od roku 1967 a vyzvala radu bezpečnosti OSN, aby formulovala a garantovala dohody o bezpečnosti a míru mezi všemi státy působícími v této oblasti včetně palestinského státu po boku Izraele. Deklarace palestinské národní rady, která akceptovala převládající mezinárodní konsenzus o diplomatickém urovnání byla prakticky totožná s rezolucí o dvoustátním řešení, navrženou radě bezpečnosti v roce 1976. Arabskými „konfrontačními“ státy - Egypt, Sýrie a Jordánsko. Návrh byl vetován spojenými státy jak tehdy, tak znovu v roce 1980. 40 let bránily Spojené státy mezinárodnímu konsenzu a stále tak činí bez ohledu na „diplomatické legrácky“. V roce 1988 začalo být obtížné odmítavý postoj Washingtonu udržet. V prosinci se Reganova odcházející administrativa stala terčem mezinárodního posměchu, kvůli své stále zoufalejší snaze předstírat, že jako jediná na světě neslyší vstřícné návrhy OOP a arabských států.

Tolik krátký výňatek z knihy Noama Chomského „Kdo vládne světu“ na téma Izraele a Palestiny.