Podivuhodná proměna Zbigniewa Brzezinského 

 

Recenze na novou knihu Zbigniewa Brzezinského „Strategic vision“(„Strategická vize“).

Zbigniew Brzezinský, narozený v roce 1928, je jednou z nejbarvitějších figur zahraniční politiky Spojených států. Jeho knihy se vyznačují smyslem pro realitu v mocenské politice a zároveň znepokojují nevyhnutelnými následky její realizace. Brzezinský byl aktivně zapojen v procesu studené války a dosud je těsně spojen se současnou politickou elitou USA. Proto jsou jeho knihy nejenom historickými dokumenty, ale i svědectvími živé politiky, poskytujícími čtenáři hluboký náhled do strategie zahraničních zájmů Spojených států. V současné době se svou novou knihou vystoupuje na veřejnosti. Nazval ji „Strategické vize“ a je velmi pozoruhodné, jaké v ní navrhuje radikální politické změny. Vyzývá k důkladné revizi stávajícího směru americké zahraniční politiky od konce studené války. Hlavní tezí knihy je, že se dnes Spojené státy nacházejí v podobné situaci, v níž byl Sovětský svaz v 80. letech.

Zatímco ve své poslední knize „Velká šachovnice“, jež si získala značnou popularitu, radí americké administrativě získat politickou kontrolu nad Střední Asií a poté – v roce 2008 – píše o „druhé šanci“ Spojených států zřídit unipolární svět, dnes, o 4 roky později, připouští menší politický vliv USA ve světě a ustanovení multipolárního světa jako realitu. Dochází k nutnosti přehodnocení další strategie USA. Nejvíce udivující je v jeho geopolitické analýze to, že zcela reviduje svůj tradičně negativní vztah k Rusku, který je ve všech jeho předchozích knihách přítomen. Navíc si myslí, že přežití Západu zcela závisí od začlenění Ruska do západních struktur.

Od Cartera k Reaganovi

Důsledky náhlého zvratu uvažování Brzezinského v jeho nové knize jsou pochopitelné, ovšem pouze tehdy, uvědomíme-li si historii jeho kariéry. Brzezinského lze srovnat s jakýmsi moderním fenoménem královského rádce. Spojuje v sobě kvality politického myslitele a praktika-realistu s chladným rozumem. Už v jeho raných knihách lze pocítit okouzlení mocí a schopnost její detailní analýzy. Jeho prvořadým zájmem bylo posílení mocenské struktury USA, kterou realizoval jako bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera. Tehdy, v letech 1977–1981, se přímo podílel v roli poradce na průběhu studené války.

Kissinger a Nixon byli zainteresováni v udržení statutu quo v období studené války, avšak Brzezinský neustále hledal cesty zostření vzájemné konfrontace a dovedení situace do konečného rozhodnutí. Jeho vliv na politiku USA byl značný a jeho geopolitickou koncepci využívala i Reaganova administrativa. V roce 1998 otevřeně prozradil v interview pro francouzský list Le Nouvel Observateur, že USA již před invazí Sovětského svazu do Afgánistánu finančně podporovaly islámské mudžahedíny. Konkrétně šlo o politiku zvýšení pravděpodobnosti invaze SSSR do této země. Na otázku, zda-li dnes nelituje podpory islámských skupin, odpověděl: „Čeho bych měl litovat? Tato tajná operace byla vynikajícím nápadem. S její pomocí jsme nalákali Rusy do afgánské pasti. Skutečně očekáváte, že toho budu litovat? V ten den, kdy Rusové oficiálně překročili hranici, jsem psal prezidentovi Carterovi: Nyní máme možnost poskytnout Sovětskému svazu jeho vlastní Vietnam.“ Když však korespondent v rozhovoru Brzezinskému naznačil souvislost mezi islámským fundamentalismem a terorismem, Brzezinský zareagoval: „Co je důležitější pro světové dějiny? (…) Pár fanatických muslimů, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“

Brzezinského „hobby“ Rusko poškozuje

Americký ekonom James K. Galbraith kdysi poznamenal v jednom článku: „Pro Brzezinského toto představuje jakýsi druh záliby, která Rusko poškozuje.“ Tímto naznačoval, že Brzezinský dokonce i po zániku SSSR a pádu Berlínské zdi nezměnil svůj negativní vztah k Rusku. Jistě, pochopit Brzezinského lze – byl jedním z předních stratégů studené války a tomuto boji zasvětil celý svůj dospělý život, cítil tudíž potřebu i po roce 1991 naplno vychutnat plody tohoto vítězství.

Avšak politická strategie Brzezinského, jež byla představena v roce 1997 v jeho nejslavnější knize „Velká šachovnice“(The Grand Chessboard), přinesla v konečném důsledku mnohem víc než jen uspokojení z vítězství. Podrobnější analýza knihy ukazuje, že se v ní Brzezinský nepřímo vyslovuje pro skryté a nepřímé pokračování studené války s použitím jiných prostředků.

Strategický výhled, který nastínil před patnácti lety, předpokládal rozšíření vlivu USA a jejich evropských spojenců euroasijským kontinentem do střední Asie. Brzezinský doufal ve vytvoření jakési nové hedvábné cesty až do samotné Číny právě s pomocí rozšíření EU na východ a rozšířením NATO o Gruzii a Ukrajinu a proložením potrubních tras spřízněnými státy až k samotnému Kaspickému moři. Klíčový význam této nové obchodní cesty spočíval v jeho očích v tom, aby Západu umožnila rozšířit vliv do samotného středu velmi důležitého světového kontinentu – Eurasie. Pokud by se v Eurasii podařilo ustanovit pro Západ výhodný geopolitický pořádek, mělo by to automaticky vliv na rozklad sil i v jiných částech světa, tj. znamenalo by to kontrolu Západu nad celým světem. Zároveň s posunem Západu do centra Eurasie by bylo Rusko – největší teritoriální mocnost Eurasie – obklíčeno z jihu, a bývalá supervelmoc by tak postupně degradovala v novém světovém západním pořádku na zemi třetího světa.

Nezdárná země – Rusko a supervelmoc USA

Brzezinský se díval na Rusko v roce 1997 jako na zkrachovalý stát, jenž se v dohledné době pohrouží do chaosu, bídy a nekonečných etnických konfliktů. Popisoval tehdy Rusko jako „černou díru“, nemající žádnou „geopolitickou volbu“ cokoli konat, „neboť řeč je v podstatě jen o přežití.“

Brzezinský dokonce hlasitě uvažoval o rozdělení Ruska na části: „O volné konfederaci Ruska sestávající z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu, se kterými by se snadněji ustanovily těsné ekonomické vztahy s Evropou, novými středoasijskými státy a s Východem.“ Nicméně politickou integraci Ruska do rozšířeného světového západního pořádku Brzezinský kategoricky odmítal: „Rusko je příliš zaostalá země, komunismem ekonomicky zbídačená, a tudíž není schopna být vhodným demokratickým partnerem pro USA.“

Stejně jako Francie vystupovala po 1. světové válce za trvalé oslabení německé říše ve Versaillské mírové smlouvě, tak i Brzezinský obhajoval v 90. letech nový světový řád, v němž by měl poražený soupeř – Rusko – místo oslabené, zaostalé a ze všech stran obklíčené země, jíž by bylo odepřeno hrát roli respektovaného geopolitického hráče.

Neschopnost Brzezinského přestat myslet v kategoriích studené války se odrazila v jeho přecenění budoucí role Spojených států. V roce 1997 předpokládal, že Spojené státy budou moci udržet alespoň po dobu jednoho pokolení, tj. do roku 2027 nebo ještě déle, status světové supervelmoci. Dost času nato, aby USA stačily vytvořit trans-euroasijský bezpečnostní koridor podél nové hedvábné cesty.

Tento prostor, jenž by byl vytvořen z vojenských základen a proložen potrubními a obchodními trasami se zeměmi s prozápadními vládami – ekonomickými a finančními filiálkami Západu – měl propojit rozšiřující se EU a NATO s rozsáhlými oblastmi Asie. Nakonec by se do této prozápadní euroasijské struktury integrovala i Čína, neboť – jak tvrdí Brzezinský: „Už jen síť nadnárodních korporací a mezinárodních organizací vytváří jakýsi neformální světový systém.“ Tento postupující světový systém by měl převzít „zřetelný otisk současného vládce světa“, což by vedlo k tomu, že by se politický systém USA a jejich kultura rozšířily na nadnárodní světovou strukturu, v níž by se rozpustily: „Geostrategický úspěch vyplývající z dosažení tohoto cíle by představoval odkaz Spojených států – první, jediné a poslední supervelmoci, jež zanechává svým potomkům budoucnost.“

Ovšem dnes vidí Brzezinský svět a jeho budoucnost jinak. Uvědomuje si stále více se oslabující se vliv západního společenství. Pokud bude Západ neúspěšný v dlouhodobé strategické spolupráci s Ruskem a Tureckem, může to mít za následek jeho izolovanost. Má to význam, pokud jde o sbližování Číny a Ruska. Brzezinský své čtenáře připravuje i na možnou ztrátu vlivu USA v Mexiku a dospívá k závěru, že doba mocného hráče USA je minulostí. Dnes už nemohou stát jako dřív v domýšlivém postoji před Ruskem, Čínou, Indií, Brazílií, Iránem či Pákistánem.

Za zmínku stojí Brzinského pohled na Blízký východ a zejména pak na Írán. Politické probuzení v arabských zemích a v jiných oblastech nám umožňuje lépe pochopit, jak USA uplatňují svůj vliv v celém světě. Pokud začnou USA spolu s NATO na Blízkému východě další válkou, mohlo by to podnítit narůstající vlnu antiamerikanismu, důsledkem čehož může být ztráta vlivu Západu v této oblasti. Vzhledem k novému politickému vědomí světové veřejnosti se tak války stávají nežádoucími.

Zlom s neokony

Ve skutečnosti nová Brzezinského kniha „Strategic vision“ představuje rozchod s neokonzervativci. A je třeba přiznat, že jeho vztah k nim byl i dříve ambivalentní. Vždy totiž vystupoval za americkou světovou expanzi v souladu s obecnými trendy globalizace, zatímco neokonzervativci chtěli dosáhnout téhož pomocí otevřené vojenské expanze. Jako bývalý ředitel Trilateral Commission považoval USA za neformální světové impérium, které nenápadně, pozvolně a za zavřenými dveřmi určovalo a regulovalo mezinárodní vztahy mezi ostatními zeměmi světa, zatímco neokonzervativci se snažili dobýt téhož s pomocí preventivních válek a odstrašování světa vojenskou mocí USA.

Brzezinský měl cíl udržet status supervelmoci své země alespoň po dobu jednoho pokolení. Po uplynutí tohoto období si představoval Spojené státy ve spleti mocných transnacionálních koncernů a organizací, pokračujících v tradicích a hodnotách americké politiky a kultury v globálním měřítku. Neokonzervativci si naopak přáli vidět 21. století jako „nové americké století“a položit tak základ jedinečnosti, který odůvodňovali vyvoleností amerického národa.

Navzdory těmto neshodám pojila zmíněné dva zahraničněpolitické pohledy i některá společná východiska. Brzezinský a neokonzervativci považovali USA za legitimního architekta budoucího světového pořádku. Oba definovali Blízký a Střední východ jako oblast, kde by měly Spojené státy položit základy budoucího světového pořádku. Společná byla u nich i strategie nepřipouštění svazku Ruska s Evropou a strategie postupného vojenského oslabování Ruska prostřednictvím rozšiřování NATO k ruským hranicím, obklíčení vojenskými základnami a protiraketovým štítem. Kategoricky odmítali zlepšování vztahů s touto postsovětskou zemí, navzdory příslušnosti Ruska ke křesťanské evropské kultuře.

Ve své předposlední knize „Second Chance“(Druhá šance) v roce 2007, nicméně Brzezinský tvrdě kritizuje neokonzervativní politiku pod vedením G. Bushe ml. Uvádí, že otevřené imperiální ambice brání možnosti USA ustavit nový světový pořádek ve 21. století. Válka proti terorismu byla v muslimském světě vnímána jako válka proti islámu, a oslabila americkou pozici v tomto regionu. Mimo to viní neokonzervativce z toho, že příliš málo bránili rozvíjejícímu se projektu čínsko-ruského spojenectví.

Podle jeho slov se Bushův úřad se choval k Rusku obecně příliš shovívavě, jenže „Rusové nemají rádi slabé“, jak řekl v jednom z rozhovorů v roce 2008. Navzdory všem omylům viděl Brzezinský ještě „druhou šanci“ na realizování svých plánů unipolárního světa, formulovaných v roce 1997 v knize „Velká šachovnice“. V knize „Second Chance“ napsal: „Je rozhodující, aby USA byly úspěšnější ve využití „druhé šance“ než ve využití té první po roce 2008; poté už žádná třetí šance nebude.“

Výsledky Obamovy vlády: velké selhání

V současné době se blíží Obamova prezidentská funkce ke konci a úvahy Brzezinského v jeho nové knize tvrdí, že druhá šance nebyla splněna: „Role USA bude muset být v budoucnu provedena mnohem odpovědněji a rafinovaněji než dříve, už vzhledem k nové situaci v Euroasii. Dominance jedné jediné mocnosti bez ohledu na to, jak je silná, není nadále možná. Zvláště se to týká situace, kdy na světovou arénu vyšly nové regionální mocnosti.“

A to znamená více než jenom přerod do multipolárního světa. Brzezinský ve svých mnoha rozhovorech věnovaných nové knize naznačuje, že téměř 500letá epocha světové dominance atlantických mocností se chýlí ke svému konci. Na otázku o důsledcích takového vývoje odpověděl: „Převážně to znamená, že již nemůžeme světu dále diktovat svou vůli. Nemůžeme zůstat děsivým globálním hráčem na mezinárodní scéně.“

Nedomnívám se, že světový pořádek, který se dnes postupně ustanovuje, by byl určován Čínou. Alespoň vzhledem k zemím hraničícím s Čínou – mocnosti, jako jsou Rusko a Indie, to nedovolí. Znamená to však, že země hraničící s těmito mocnostmi – Gruzie, Taiwan, Jižní Korea, Pákistán, Afgánistán, Ukrajina, Izrael a části Blízkého východu – ztratí svou náklonnost k USA a budou vtáhnuty do sféry vlivu nových mocností. Západ by ještě mohl zabránit mezinárodnímu vytěsnění do marginální role, to však vyžaduje mobilizovat nové, oživující síly a vypracovat novou strategii, která spočívá ve schopnosti integrovat Rusko a Turecko do západního systému. Turecko se už sto let orientuje na Západ a jeho politický systém a kultura se musí i nadále prohlubovat ve spolupráci se Západem, včetně vstupu do EU. Pro budoucnost však bude rozhodující zapojení Ruska do důvěryhodného společenství západních zemí.

Takový druh spojenectví, založený na univerzálním systému politické kultury a hodnot od Vancouveru po Vladivostok – taková aliance by měla ve světě značnou politickou váhu. Brzezinský dodává, že se v Rusku postupně krystalizuje občanská společnost západního typu. Ve zprávě pro organizaci Center of Strategic and International Studies pak uvádí, že Rusko je už dnes mnohem demokratičtější, než jak to podávají americké sdělovací prostředky: „Pokud dnes žijete v Rusku, můžete si svobodně přečíst v novinách přímou kritiku na adresu Putina – skutečnost důstojná pochvaly, kterou ve Spojených státech často neuslyšíte.“ Tendence demokratizace Ruska bude pokračovat a začlenění Ruska do západního systému by se mohlo uskutečnit v různých fázích a variantách.

USA, Západ a ostatní svět

Aby se rozšiřování Západu uskutečnilo, je třeba redefinovat samotnou koncepci vztahu Západu k okolnímu světu. Poprvé od časů Francouzské revoluce je dnes téměř celý svět politicky probuzen. A toto globální politické probuzení je přitom provázeno antizápadními náladami v mnoha částech světa. Nespravedlivost v době kolonialismu, vojenské intervence USA, nevyřešený izraelsko-palestinský konflikt, nedávné války USA na Blízkém východě – všechny tyto faktory dnes pronikají do vědomí světové populace a to vede ke značné ztrátě legitimity západní zahraniční politiky. Mohlo by to vést v mnoha částech světa k zásadnímu přehodnocení jejich vztahu k Západu v jeho neprospěch, čehož mohou využít jiné mocnosti při svých zájmech jako například Čína. Tváří v tvář této nové situaci může Západ přežít jen tehdy, pokud zásadně přehodnotí vztahy k ostatnímu světu.

Brzezinský dává jasně pochopit, že osud celého západního společenství závisí na tom, podaří-li se Západu tato obnova. V jednom z rozhovorů se vyjádřil: „Musíme se poučit z naší zkušenosti, že použití vojenské síly nese za sebou nepředvídané následky a kromě toho je to velmi, velmi nákladné.(…) Nemůžeme už být globálním policistou, neboť nás tato snaha přivede k ekonomickému bankrotu, vyvolá hněv nejrůznějších sociálních vrstev a vyústí ve ztrátu legitimity.“ V dalším rozhovoru Brzezinský říká: „Spojené státy mohou pocítit stejnou systémovou paralýzu, jaká propukla v 80. letech v SSSR.“

V úvodu ke knize„Strategic vision“ uvádí šest paralel mezi dnešními Spojenými státy a SSSR 80. let:

⦁ Ztuhlý, zkostnatělý politický systém neschopný reforem.

⦁ Finanční bankrot jako důsledek válečných dobrodružství a nafouklého armádního rozpočtu a vojenského průmyslu.

⦁ Snižující se životní úroveň obyvatel USA.

⦁ Existence politické třídy citlivé na rostoucí sociální nerovnost, která chce bránit vlastní práva.

⦁ Snahy, které snižují legitimitu moci o její kompenzaci zahraničněpolitickými zobrazeními nepřítele.

⦁ Zahraniční politika vedoucí k vlastní izolaci ve světě.

 

Paralýza Spojených států

Všestranná paralýza USA může být překonána jen v případě uskutečnění rozsáhlých vniřních a zahraničněpolitických reforem. Uvnitř země se takové reformy musí vyznačovat snižováním chamtivosti a korupce v našem ekonomickém systému a také zvýšením sociální mobility. Zatím je Západ jedinou kulturou na světě, jež může nabídnout současný model civilizace, nicméně má rovněž vysokou kojeneckou úmrtnost, vysokou nezaměstnanost, chátrající infrastrukturu a nízkou sociální mobilitu – taková společnost nemůže být přitažlivým modelem pro jiné. Jen v tom případě, stanou-li se západní společnosti opět přitažlivými příklady hodnými následování, jen tehdy mohou šířit demokracii i v jiných částech světa.

Zahraničněpolitickou paralýzu, jak ji okusil Sovětský svaz v letech osmdesátých, mohou USA překonat jen tehdy, bude-li odstraněna ta lhostejnost, s jakou se dnes chová západní veřejnost k jiným zemím. Podle názoru Brzezinského Američané vědí velmi málo o jiných národech. Brzezinský v této souvislosti uvádí statistická data, jež ukazují, že 75 % Američanů nedokáže na mapě najít Írán a 88 % Afgánistán. Politikové vědomě využívají tuto lhostejnost Američanů, aby tak získali jejich důvěru. Společenská hodnocení a diskuse v západních médiích probíhají „stále primitivněji, jednostranně a historicky regresivně“. Reportér PBS Jeffrey Brown označil vnímání zahraničněpolitických procesů západní společností jako „bezmeznou nevědomost“. Americká společnost podpořila válku v Iráku, přestože se ukázala ohromnou strategickou chybou. Toto se – podle názoru Brzezinského – nesmí opakovat v hrozící válce s Iránem, kterou považuje za strategicky bezsmyslnou. Varuje: „Myslím si, že se nám bude celý svět smát, jestli půjdeme do války s Iránem.“

„Demokracie“ bez charismatu

V západních sdělovacích prostředcích jsou dnes slyšet hlasy téměř výhradně západních válečných štváčů a ty umírněné jsou sotva slyšet. Brzezinského kritika se vztahuje nejenom na sdělovací prostředky USA, nýbrž i všech ostatních západních zemí. I v Evropě je veřejná debata stále více ovlivňována negativními stereotypy vytváření obrazu nepřítele, přitom protichůdná zahraničněpolitická pozice je v evropských médiích zkreslována nebo zcela skryta. Takové systematické vynechávání argumentačních kontextů v západních médiích představuje seriózní hrozbu národní bezpečnosti v několika ohledech. Za prvé jsou přijímána špatná strategická rozhodnutí; za další je to jednostranný pohled na mezinárodní události západních sdělovacích prostředků, jehož si dobře všímají a jejž registrují v jiných zemích. Tímto, podle názoru Brzezinského, média podkopávají sílu západní demokracie, což vede k většímu posílení izolace Západu.

Brzezinský vyzývá k posílení osvěty západní veřejnosti v zahraničněpolitických tématech. Říká, že Obama přednesl překrásné projevy v Káhiře a v Praze, musí však upřímně hovořit i s americkým národem, uvědomit Američany o změně pozic USA ve světě. Podtrhl, že tento politik je jediný prezidentský kandidát schopný realizovat tolik potřebnou změnu v americké zahraniční politice.

Z čerta andělem?

Obrat, který Brzezinský učinil ve své poslední knize, je pozoruhodný. Jako bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera zostřoval vzájemnou konfrontaci se Sovětským svazem a záměrně přivedl situaci v Afgánistánu k eskalaci napětí, aby tak roznítil válku, pomohl vzniknout Al-Káidě, což mělo posléze za následek milion mrtvých obětí. I po rozpadu SSSR pokračoval v boji proti Rusku; v době krátkého rusko-gruzínského konfliktu v roce 2008 se vyjádřil za trvalou mezinárodní izolaci Ruska. V této souvislosti současná proměna Brzezinského ohromuje – najednou se zasazuje o sblížení a dokonce o usmíření s Ruskem. Zvláště pozoruhodná je jeho výzva, že demokracii lze šířit pouze příkladem, a ne vnějším tlakem.

Nelze si nevšimnout Brzezinského schopnosti v hlubokém stáří měnit pohled na světové dění. Bylo by mnohem snadnější zasazovat se o integraci s Ruskem ještě dřív – na počátku 90. let. Za to, že se tak nestalo, nese do značné míry zodpovědnost on sám. Možná, že tato neočekávaná revize jeho pohledu na minulé zahraničněpolitické vztahy je přiznáním toho, že nese vinu a zodpovědnost za minulý negativní vztah Západu k Rusku.

Oprávněnost kritiky tohoto muže k poměrně primitivnímu a jednostarnnému chápání mezinárodních vztahů musí být uznána. Ale i zde je třeba poznamenat, že na vytváření tohoto jednostranného mediálního pochopení, této informační demagogie v západních sdělovacích prostředcích, se podílel do značné míry i on sám; například když v roce 2008 srovnával Putina s Hitlerem. Jako bývalý poradce prezidenta si je jistě velmi dobře vědom, že se moderní války vedou a vyhrávají v informačním prostoru. Z tohoto důvodu jak Pentagon, tak i NATO postavily svou práci s médii na profesionálním základě, přičemž na tuto oblast vydávají stále více finančních prostředků. Ujistit se v tomto lze na příkladech mediálního představení války ve Vietnamu, v Perském zálivu a v nedávné době v Libyi. Brzezinský dobře ví, co je to lhostejnost západní veřejnosti k zahraniční politice, na níž si stěžuje ve své knize. Tato má tedy již historickou tradici. Nezmínil se však o rovněž dávné tradici vzájemné spolupráce vojensko-průmyslového komplexu a médií.

Navzdory všem výše uvedeným kritikám Brzezinského ve „Strategic vision“ je důvod k naději, že západní aliance může být ještě schopna proměny, abychom byli ušetřeni vlastní izolace a paralýzy, jak tomu bylo v 80. letech v Sovětském svazu.

 

(redakčně upraveno, překlad čtenářky)  Zdroj: blaetter.de