Jeffrey D. Sachs*
Svět je na pokraji jaderné katastrofy v nemalé části kvůli selhání západních politických vůdců být přímočarí ohledně příčin eskalujících globálních konfliktů. Neúnavné západní vyprávění, že Západ je vznešený, zatímco Rusko a Čína jsou zlé, je prostoduché a mimořádně nebezpečné. Je to pokus manipulovat veřejným míněním, nezabývat se velmi reálnou a naléhavou diplomacií.
Základní narativ Západu je zabudován do strategie národní bezpečnosti USA . Základní myšlenkou USA je, že Čína a Rusko jsou nesmiřitelní nepřátelé, kteří se „pokoušejí narušit americkou bezpečnost a prosperitu“. Tyto země jsou podle USA „odhodlány učinit ekonomiky méně svobodnými a méně spravedlivými, rozvíjet své armády a kontrolovat informace a data, aby potlačily své společnosti a rozšířily svůj vliv“.
Ironií je, že od roku 1980 byly USA v nejméně 15 zámořských válkách podle vlastního výběru (Afghánistán, Irák, Libye, Panama, Srbsko, Sýrie a Jemen, abychom jmenovali alespoň některé), zatímco Čína nebyla v žádné a Rusko pouze v jednom (Sýrie) za bývalým Sovětským svazem. USA mají vojenské základny v 85 zemích, Čína ve 3 a Rusko v 1 (Sýrie) mimo území bývalého Sovětského svazu.
Prezident Joe Biden propagoval tento příběh, když prohlásil , že největší výzvou naší doby je konkurence s autokraciemi, které „se snaží prosadit svou vlastní moc, exportovat a rozšířit svůj vliv po celém světě a ospravedlnit svou represivní politiku a praktiky jako efektivnější způsob, jak řešit dnešní výzvy.“ Americká bezpečnostní strategie není dílem žádného jediného prezidenta USA, ale amerického bezpečnostního establishmentu, který je do značné míry autonomní a funguje za zdí tajemství.
Přemožený strach z Číny a Ruska je prodáván západní veřejnosti prostřednictvím manipulace s fakty. O generaci dříve George W. Bush, Jr. prodal veřejnosti myšlenku, že největší hrozbou Ameriky je islámský fundamentalismus, aniž by zmínil, že to byla CIA, Saúdská Arábie a další země, kdo vytvořil, financoval a rozmístil džihádisty v Afghánistán, Sýrie a další, aby vedli americké války.
Nebo si vezměte invazi Sovětského svazu do Afghánistánu v roce 1980, která byla v západních médiích vykreslována jako akt nevyprovokované zrádnosti. O několik let později jsme se dozvěděli, že sovětské invazi ve skutečnosti předcházela operace CIA, která měla vyprovokovat sovětskou invazi ! Ke stejné dezinformaci došlo i vůči Sýrii. Západní tisk je plný obviňování proti Putinově vojenské pomoci syrskému Bašáru al-Asadovi od roku 2015, aniž by se zmínil, že USA podporovaly svržení al-Asada od roku 2011, přičemž CIA financuje velkou operaci (Timber Sycamore) na svržení. Asad roky před příchodem Ruska.
Nebo nedávno, když předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová bezohledně odletěla na Tchaj-wan navzdory varování Číny, žádný ministr zahraničí G7 Pelosiovu provokaci nekritizoval, přesto ministři G7 společně ostře kritizovali „přehnanou reakci“ Číny na Pelosiovu cestu.
Západní vyprávění o válce na Ukrajině je takové, že jde o nevyprovokovaný Putinův útok ve snaze obnovit ruské impérium. Skutečná historie však začíná příslibem Západu sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ, po kterém následují čtyři vlny rozšiřování NATO: v roce 1999 začlenění tří středoevropských zemí; v roce 2004 zahrnující 7 dalších, včetně států Černého moře a Baltského moře; v roce 2008 se zavázala rozšířit o Ukrajinu a Gruzii; a v roce 2022 pozvání čtyř asijsko-pacifických vůdců do NATO, aby se zaměřili na Čínu.
Ani západní média nezmiňují roli USA při svržení ukrajinského proruského prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2014; neschopnost vlád Francie a Německa, garantů dohody Minsk II, tlačit na Ukrajinu, aby splnila své závazky; rozsáhlé americké zbrojení poslané na Ukrajinu během Trumpovy a Bidenovy administrativy před válkou; ani odmítnutí USA jednat s Putinem o rozšíření NATO o Ukrajinu.
NATO samozřejmě říká, že je to čistě obranné, takže by se Putin neměl čeho bát. Jinými slovy, Putin by si neměl všímat operací CIA v Afghánistánu a Sýrii; bombardování Srbska NATO v roce 1999; svržení Muammara Kaddáfího NATO v roce 2011; okupace Afghánistánu NATO na 15 let; ani Bidenův „gaffe“ vyzývající k sesazení Putina (což samozřejmě vůbec žádný gaffe nebyl); ani americký ministr obrany Lloyd Austin, který prohlásil, že cílem války USA na Ukrajině je oslabení Ruska .
Jádrem toho všeho je pokus USA zůstat světovou hegemonní velmocí tím, že rozšiřují vojenské aliance po celém světě s cílem omezit nebo porazit Čínu a Rusko. Je to nebezpečný, klamný a zastaralý nápad. USA mají pouhých 4,2 % světové populace a nyní pouhých 16 % světového HDP (měřeno v mezinárodních cenách). Ve skutečnosti je nyní společný HDP zemí G7 nižší než HDP zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), zatímco populace G7 tvoří pouhých 6 procent světa ve srovnání se 41 procenty v BRICS.
Existuje pouze jedna země, jejíž fantazií je stát se světovou dominantní mocností: USA. Nastal čas, kdy USA uznaly skutečné zdroje bezpečnosti: vnitřní sociální soudržnost a odpovědnou spolupráci se zbytkem světa, spíše než iluzi hegemonie. S takto revidovanou zahraniční politikou by se USA a jejich spojenci vyhnuli válce s Čínou a Ruskem a umožnili by světu čelit nesčetným ekologickým, energetickým, potravinovým a sociálním krizím.
V této době extrémního nebezpečí by evropští lídři měli především usilovat o skutečný zdroj evropské bezpečnosti: ne o hegemonii USA, ale o evropská bezpečnostní opatření, která respektují legitimní bezpečnostní zájmy všech evropských národů, určitě včetně Ukrajiny, ale také Ruska, které nadále vzdoruje rozšiřování NATO do Černého moře. Evropa by se měla zamyslet nad tím, že nerozšíření NATO a implementace dohod z Minsku II by odvrátily tuto hroznou válku na Ukrajině. V této fázi je tou pravou cestou k evropské a globální bezpečnosti diplomacie, nikoli vojenská eskalace.
…………………………
*Profesor na Kolumbijské univerzitě, ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě a prezident Sítě řešení udržitelného rozvoje OSN. Působil jako poradce tří generálních tajemníků OSN a v současnosti působí jako obhájce SDG pod vedením generálního tajemníka Antónia Guterrese.
