Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o tom, jak probíhající prezidentské volby ukázaly na to, že v Česku platí zoufalé – nejsou lidi.
Probíhající prezidentské volby ještě neznají svého vítěze, ale už nyní je jasné, že také v tomto případě platí v Česku zoufalé – nejsou lidi. V politice to platí vlastně už od konce osmdesátých let. Tehdy na podzim roku 89 moc ležela na ulici. Zvedli ji ti, kdo byli právě nejblíže. Statisticky nadprůměrně byli mezi nimi zastoupeni ekonomové z Prahy a blízkého okolí. Doplnilo je několik dřívějších disidentů, kteří, podle svých vlastních slov, do politiky taky nechtěli.
Během více než třiceti let se tato sestava svým způsobem naučila vládnout, mezitím však přirozeně zestárla. Politických stran a straniček sice za tu dobu vznikly desítky, zkušené politiky však ne a ne vygenerovat. Bylo to mimo jiné tím, že generace, která přišla k moci roku 89, si až do odchodu do politického důchodu pečlivě hájila pozice.
Výsledkem je, že se komentátoři raději příliš neptají adeptů na nejvyšší státní funkci, proč vlastně toho prezidenta chtějí dělat. Lze se obávat, že by mnozí z nich otázku nepochopili. Každý přece ví, jak dnešní politická konstelace vznikla. Někdy před deseti lety zjistil Andrej Babiš, že všichni kradou, což ho přimělo do politiky vstoupit. Ti ostatní do ní vstoupili proto, aby v ní Babiš neuspěl. Po třiceti letech rozvoje demokracie vypadá takové vysvětlení sice poněkud podivně, ale už jsme si zvykli na divnější věci.
Odkud by se vlastně mohly vzít schopné a všeobecně uznávané osobnosti do prezidentských voleb. Ze Senátu? Ale ten je přeplněn osobami, které v něm skončily právě proto, že zrovna v této volbě neuspěly. Také ony šly posledně do prezidentského klání hlavně proto, aby v něm nezvítězil někdo jiný. Shodou okolností právě ten, který v něm zvítězil. V našem Senátu zasedá překvapivě mnoho lidí, kteří si mysleli na post nejvyšší, ale neměli na to. Spokojili se zvolením do funkce, kde stačí sesbírat pár tisíc hlasů v lokalitě a při troše zdravého sebevědomí můžete třeba i v politice zahraniční být slyšet více než prezident.
Mohl by schopný kandidát na prezidenta povstat z řad členů vlády? Určitý problém je v tom, že v současné vládě prakticky není ministra či ministryně, kteří by nepůsobili dojmem, že do vládního křesla zasedli právě proto, že nejsou lidi, takže danou funkci nemohl zastávat někdo kompetentnější. Laskavý čtenář si jména jistě doplní sám, nemůže se splést.
Nejde však nepřipomenout křeslo ministra životního prostředí. V době, kdy byla ještě ekologie slovem, o které se zajímala BISka, jsme měli v rezortu životního prostředí minimálně tři špičkové odborníky. V časech, kdy Evropa něco takového jako ekologii ještě neřešila, jsme disponovali třemi osobnostmi evropského formátu. V abecedním pořadí Ivan Dejmal, Bedřich Moldan, Josef Vavroušek. Každý z nich svou znalostí oboru, svými schopnostmi a životním dílem vysoce přesahoval kohokoliv z těch, kdo se stali za nejasných okolností novopečenými odborníky na životní prostředí v EU a kdo nám dnes z Bruselu dekrety nařizují, jak zdevastovat ekonomiku trvale udržitelně. V době, kdy ekologie je údajně naprostou prioritou všech vlád, tak zůstává křeslo ministra životního prostředí České republiky ve skutečnosti prázdné. Trpělivě čeká na lidovce, který v klovacím pořádku své strany přišel právě na řadu. Zajímá někoho, že v jeho životopise nenajdeme žádnou zmínku zájmu o životní prostředí? Od toho bude mít přece politické náměstky.
Zvláštní případ představuje předseda vlády. Je pravda, že se téměř ze všech médií dozvídáme, jak světovým je politikem. Toto tvrzení by vypadalo ještě o něco věrohodněji, pokud by jeho autorem nebyl až nápadně často právě on sám. Takhle spousta čtenářů, diváků a posluchačů přece jen trochu tápe.
V parlamentní demokracii bychom rozhodně neměli zapomenout na Parlament. Jak vypadá toto vrcholné centrum našeho politického života? Po zcela zaslouženém vypadnutí obou levicových stran se Parlament stal místem, ve kterém se zakopala uskupení hned sedmi stran pravicových a politicky bezpohlavních, které si v téměř pravidelných intervalech vyslovují nedůvěru. Podotkněme, že zcela oprávněně.
Tak zhruba v takovém stavu se noříme do časů energetické krize, procházíme vysokým pásmem inflace, zažíváme nebývalý propad životní úrovně, vstupujeme do éry nedostatku léků a drahoty základních potravin, do temných dob zákazů a omezení, a tak napůl dokonce snad už i do stavu válečného. Stáváme se trpnými svědky všech těchto nepěkných věcí, o kterých se v politice jen nerado mluví, protože na jejich řešení prostě nejsou v přeplněných vládních institucích, ústavech a úřadech lidi.
