Anketa
Líbí se vám kampaň, ve které SPOLU staví Babiše vedle Putina?
V článku se píše, že zatímco prvních 15 let po pádu Sovětského svazu vítězila ve světě zahraniční politika založená na liberálních hodnotách, demokracii, otevřených trzích a lidských právech, pro dalších 15 let to platit přestalo. Ilustruje to na příkladu Muhammada bin Salmána (MBS), korunního prince Saúdské Arábie.
O něm je známo, že má tendenci být násilnický a nevyzpytatelný a utlačovat své nepřátele. Je odpovědný za vraždu publicisty Washington Post. Přesto je podle The Economist také modernizátorem, který liberalizoval saúdskou společnost, zkrotil kleriky a dal ženám nové svobody.
Navíc Saúdská Arábie produkuje ropu, která by mohla pomoci Americe a jejím spojencům odolat ještě nebezpečnějšímu muži, tím je Vladimir Putin.
Je tedy etická politika vyhýbat se saúdskému princi, nebo s ním večeřet?
Fotogalerie: - Ves lidí Prachatových
MBS dlouho přehlížel Joea Bidena, odmítal přijímat jeho telefonní hovory a místo toho se přikláněl k asertivnímu Rusku a rostoucí Číně. Uvědomoval si, že Saúdská Arábie je klíčem k regionu, který se Amerika pokusila napravit invazí do Iráku, což ublížilo nejen popularitě USA ve světě, ale také popularitě odpovědných lidí doma ve Státech. Navíc se ukázalo, že z lidí nemůžete udělat liberály tím, že na ně budete střílet.
A Saúdská Arábie není sama, kdo staví svoje ekonomické zájmy nad lidská práva. Vzpomeňme např. na Čínu, nebo Rusko. Jejich odsuzování západním světem může ale působit nevěrohodně ve světle západní rozpínavé zahraniční politiky. Když západní vůdci vyzývají k odsouzení Putina, mnozí jim říkají, že ztratili trpělivost s kazatelskými, pokryteckými západními politiky, kteří ochotně napadají jiné země, kdykoli se jim to hodí.
The Economist v této souvislosti uvádí, že neztratil svou víru v instituce, které vyrostly na základě demokratických principů a jejichž liberální hodnoty uznává. Ukazuje se ale, že strategie Západu prosazovat svůj světonázor je přežitá a USA a její spojenci si musí uvědomit rozdíl mezi tím, co je žádoucí, a tím, co je možné. Zároveň se ale musí držet zásad, které je ochraňují před cynismem Putinovy války. Může to fungovat?
Fotogalerie: - Sloužit, ne šikanovat
The Economist uvádí několik doporučení k tomu, aby to fungovat mohlo.
Nejlepší způsob, jak se západní vůdci vyhnou obvinění z pokrytectví, je zdržet se vytyčování morálních pozic, které nemohou udržet.
Jako příklad složí Bidenova politika směrem k Saúdské Arábii, kdy nejprve USA uvedly, že s touto zemí budou zacházet jako s vyvrhelem, aby tam následně Biden uskutečnil jednu ze svých zahraničních cest. Logicky pak narazil a byl odsouzen za pokrytectví a morální zbabělost. Ve skutečnosti byl jeho chybou slib, kterým sice potěšil davy, ale nemohl ho dodržet.
Dále si musí západní vůdci přiznat, jak velký vliv skutečně mají. Předpoklad, že zbytek světa potřebuje Západ více než Západ potřebuje zbytek, je v dnešní době mylný a západní vliv prokazatelně klesá. V roce 1991 např. země G7 produkovaly 66 % celosvětové produkce, dnes je to jen 44 %.
Při zpětném pohledu bylo bláhové myslet si, že diktatury mohou být vyléčeny ze svých patologií prapory právníků v oblasti lidských práv a tržních ekonomů, píše The Economist. Lídři by měli mít jasno v tom, co je správné a co špatné, ale když zvažují, zda uvalit sankce na provinilce, měli by především hodnotit jejich dopady a ne zdání ctnosti.
Další zásadou je, že komunikaci obvykle nic nenahradí. Vytváří šanci uplatnit vliv a pomáhá řešit jinak neřešitelné problémy – dohody o klimatu, jak dostat obilí z Ukrajiny, jak požádat al-Shabab, odnož al-Káidy, aby pomohla zachránit Somálsko před hladem.
Joe Biden měl pravdu, když se rozhodl komunikovat se saúdským princem. Emmanuel Macron, francouzský prezident, má pravdu, když mluví s Vladimírem Putinem. A navíc všichni potřebují komunikovat s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.
Existují totiž způsoby, jak si i při těchto rozhovorech zachovat tvář. Na setkáních se můžete vyjádřit k lidským právům. Můžete omezit čas, který svému protějšku věnujete, jako to udělal Macron poté, co ruské jednotky spáchaly válečné zločiny. Můžete trvat na tom, abyste mluvili také s opozicí a disidenty.
V tomto a dalších věcech by se západní vůdci měli vzájemně koordinovat a spolupracovat a čelit tak nepřijatelným věcem, jako je například ze strany Číny její zacházení s disidenty v zahraničí nebo zneužívání Ujgurů.
A nakonec je třeba si uvědomit, že zahraniční politika zahrnuje kompromisy. U většiny zemí je to tak zřejmé, že to není třeba říkat. Západ si ale myslel, že může mít všechno.
Kompromisy totiž nemusí být nic špatného, nebo špinavého, píše The Economist a jako příklad uvádí jasnější zaměření na výsledky vyjednávání po ruské anexi Krymu v roce 2014, které mohlo vést k účinnějším opatřením ze strany zemí NATO, než jsou slabé a neúčinné sankce, které skutečně měly jen zajistit čisté svědomí.
Bohužel, zjednodušující pohled amerického prezidenta Bidena, který dělí svět na demokracie a autokracie tyto rozumné kompromisy ztěžuje, uzavírá The Economist.
