NEZÁKONNÉ VÁLKY – DANIELE GANSER.

Kniha, která ukazuje nezákonné války vedené po roce 1945 z hlediska Charty OSN.

Úvod str.1. -10.

V době, kdy do Evropy přichází stále více uprchlíků, politici i občané plným právem volají po tom, že je třeba bojovat s příčinami uprchlických krizí. Ale jaké jsou to příčiny? Vedle růstu počtu obyvatelstva, bídy, devastace životního prostředí a nezaměstnanosti jsou to bezpochyby války, které pustoší rodné země uprchlíků. Války a teror dominují po léta palcovým titulkům v masmédiích. V týchž evropských a severoamerických médiích se však jen velmi zřídka objeví zmínka o tom, že tyto války jsou nezákonnou záležitostí. Od konce II. světové války a založení mírotvorné Organizace spojených národů platí celosvětový zákaz válek. Z tohoto zákazu existují pouze dvě výjimky: Za prvé platí právo na sebeobranu, což znamená, že země, která je napadena, se smí bránit. Za druhé smí být proti některé zemi vedena válka na základě výslovného mandátu Rady bezpečnosti OSN. Odhlédneme-li od těchto dvou výjimek, je vedení války již více než 70 let zakázáno. Pokud někdo vezme do ruky zbraň, vyjde na ulici a tam zastřelí jiného člověka, jedná se o nezákonný čin. Vraždit je zakázáno. To vědí všichni lidé. Ve fungujícím právním státě je vrah stíhán policií, zatčen, postaven před zkušené a spravedlivé soudce, kteří mu zajistí spravedlivý proces, a poté musí strávit řadu let ve vězení. Mnozí lidé vědí, že také válka je stejně nelegální záležitostí jako vražda. Když jedna země zaútočí na druhou silou zbraní, dopouští se zakázaného jednání. Politikové země, která vede útok, ať si jsou třeba prezidenty či premiéry, jsou vinni těžkým zločinem agrese a museli by být obžalováni a potrestáni, mnozí z nich by museli skončit ve vězení. Právě toto se však nikdy nestane, a když už, tak jen velmi zřídka, a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že odpovědní politikové jsou na rozdíl od řadových vrahů příliš mocnými lidmi na to, aby je někdo dokázal zatknout a potrestat. A za druhé proto, že si masová média nedovolí označit politiky, kteří vedou bez mandátu OSN útočné války, jasně a zřetelně za zločince. To má dalekosáhlé následky. Zprávy, které se neobjeví na televizních obrazovkách či stránkách novin, jsou jen velmi zřídka zaregistrovány a diskutovány, neboť širokému publiku přijde jen velmi zřídka na mysl, že váleční zločinci ze států NATO nesou spoluvinu na uprchlické krizi, protože se vždy doslechne pouze o kriminálních činitelích, kteří sice mají spoluodpovědnost za to, co se děje, ale v celkové hierarchii viníků stojí mnohem níže. Jsem švýcarským historikem a badatelem v oblasti mírového hnutí, specializoval jsem se na světové dějiny po roce 1945 a vedu Swiss Institute for Peace and Energy Research (SIPER) v Basileji. Po řadu let jsem z patřičného odstupu sledoval průběh různých válek a se zděšením dospěl k následujícímu konstatování: Jsou to země NATO, největší vojenské aliance na světě, které v čele s USA během posledních 70 let vyprovokovaly převážně nezákonné války a vždy z nich zcela beztrestně vyvázly. USA a NATO jsou nebezpečím pro světový mír, neboť výše zmíněný zákaz vedení válek opakovaně ignorovaly. V této knize dokládám na konkrétních příkladech z různých zemí a různých období, jak jsou tyto nezákonné války vedeny. Ukazuji, jak jsou pravidla, stanovená mírovou organizací OSN, naprosto cíleně a úmyslně sabotována. Mé rešerše k tématu nezákonných válek trvaly mnoho let, a proto bych chtěl nyní ve stručnosti nastínit historii vzniku této knihy. S bádáním na tomto poli jsem začal v roce 1997. Bylo mi tehdy 24 let a studoval jsem historii na filozoficko-historické fakultě univerzity v Basileji. V rámci závěrečných zkoušek jsem musel během šesti měsíců důkladně probádat zvolené téma a poté předložit zhruba stopadesátistránkovou licenciátní práci (dnes magisterská práce). Věděl jsem, že války jsou nezákonné a rozhodl jsem se na příkladu kubánské krize z roku 1962 prozkoumat, zda byla tehdy pravidla, stanovená Organizací spojených národů, dodržena či nikoli. V archivu jsem studoval písemné protokoly ze zasedání Rady bezpečnosti OSN a Valného shromáždění OSN a četl jsem odbornou literaturu. Materiály OSN jsou veřejně přístupné. Každý se může dočíst, o čem zástupci různých zemí na schůzích OSN hovořili. Tehdy to bylo ještě všechno na papíře. Dnes se mnohé cenné dokumenty OSN nacházejí také v digitální podobě ve fondech United Nations Dag Hammarskjöld Library. Přečetl jsem toho spoustu a dospěl k závěru, který mnou hluboce otřásl: Pravidla OSN byla systematicky porušována, aniž by se s tím mohli lidé prostřednictvím masových médií seznámit. Na půdě Rady bezpečnosti OSN se opakovaně lhalo. Kromě toho byly vedeny tajné války, jako například invaze v Zátoce sviní v roce 1961, proti nimž byla OSN bezmocná. Rešerše jsem zpracovával v angličtině a výsledky svého bádání jsem prezentoval v červenci 1997 na basilejské univerzitě pod titulem „The Role of the United Nations in the Cuban Missile Crisis 1962“ (Role OSN v kubánské krizi roku 1962). Práci jsem obhájil. Hodnotící profesoři historie Rainer Hoffmann a Georg Kreis přiřkli práci summa cum laude a doporučovali mi, abych výsledky svého bádání publikoval. V roce 2000 moje licenciátní práce vyšla v malém americkém nakladatelství University Press of the South pod titulem „Reckless Gamble. The Sabotage of the United Nations in the Cuban Conflict and the Missile Crisis of 1962“. Noam Chomsky, profesor na MIT v USA, jehož si velice vážím a který se opakovaně velmi kriticky vyjádřil o nezákonných válkách, vedených jeho vlastí, mou publikaci pochválil, což mne jako novopečeného historika potěšilo. V upoutávce na přebalu knihy napsal, že se jedná o „vysvětlující studii, která nejen, že přispívá k lepšímu pochopení kubánské krize, ale také jasně ukazuje, jak se na půdě OSN chovají nejmocnější členské země“. Mezinárodní politika mne postupem času natolik fascinovala, že jsem po licenciátu neodešel z basilejské univerzity, ale v rámci disertační práce se od roku 1998 ještě hlouběji ponořil do bádání o problematice soudobých mezinárodních vztahů. Ve svém novém výzkumném projektu jsem se zaměřil na tajné armády NATO v období studené války a v září 2001 získal doktorát v oboru historie. Část výzkumu tajných armád mi bylo dopřáno realizovat na London School of Economics and Political Science (LSE), kde jsem mohl o problematice NATO a OSN opakované diskutovat s vědci z Finska, Norska, USA, Velké Británie i dalších zemí. Toto téma bylo nesmírně aktuální, protože v roce 1999 státy NATO bez mandátu OSN bombardovaly Srbsko. Jako mladému doktorandovi mi bylo stále jasnější, že NATO nerespektuje pravidla OSN. Dnes je mi 44 a mohu poznamenat, že se problematikou NATO a OSN zabývám již dvacet let. Po všechna ta léta jsem shromažďoval data, citace a fakta pro tuto knihu. V únoru 2003 – krátce předtím, než USA a Velká Británie v rámci nezákonné války bez mandátu OSN napadly Irák, což později vedlo ke vzniku teroristických milicí Islámského státu, které v současnosti destabilizují Sýrii – jsme spolu s manželkou a přáteli ve švýcarském hlavním městě Bernu demonstrovali proti válce v Iráku. Vzhledem k celkovému počtu cca 40 000 lidí to byla jedna z největších demonstrací, jakou Švýcarsko po roce 1945 zažilo. Tisíce lidí vyšly do ulic také v jiných metropolích Evropy a Severní Ameriky. Amerického prezidenta George Bushe a britského premiéra Tonyho Blaira to netrápilo. Přes veškeré protesty napadli v březnu 2003 Irák, uvedli Blízký východ do stavu chaosu, způsobili mnoho utrpení a uvedli do pohybu mohutné vlny uprchlíků. Tím, čím byla pro hippies válka ve Vietnamu, je pro mne válka v Iráku – událostí, která otřásla světem a politicky ovlivnila milióny lidí, mezi nimi také mne. Protože po válce v Iráku bylo stále většímu okruhu lidí jasné, že nezákonné války představují hrozbu pro světový mír, vzrostl také zájem o výzkum míru a historické bádání o problematice mocenské spirály. Berlínské nakladatelství Kai Homilius se mne proto dotázalo, zda by mohlo přeložit do němčiny a ve své edici soudobých dějin následně vydat moji práci o kubánské krizi, která dosud vyšla pouze v angličtině. Souhlasil jsem. Klaus Eichner můj text přeložil a kniha se v roce 2007 objevila na pultech pod titulem „Die Kubakrise – UNO ohne Chance. Verdeckte Kriegsführung und das Scheitern der Weltgemeinschaft 1959–1962“ (Kubánská krize – OSN bez šance. Zastřené vedení války a ztroskotání světového společenství v letech 1959–1962). Kniha se prodávala několik let, nyní je ale rozebrána a k dotisku již nedojde. Relevantní údaje o kubánské krizi jsou publikovány v obsáhlejší kapitole této knihy. V rámci této práce předkládám pouze po léta shromažďované analýzy k tématu nezákonných válek. Pochopitelně se nejedná o souhrnné zpracování všech nezákonných válek od roku 1945, neboť je jich tolik, že zde nemohou být zmíněny všechny. Omezil jsem proto svůj výběr pouze na nezákonné války, na nichž se podílely státy NATO. Existují ovšem také nelegální války, kterých se státy NATO neúčastnily. To znamená, že mnohé nezákonné války zůstávají v této knize bez povšimnutí, kterýžto fakt otevírá široké pole působnosti, na němž musí být ještě vykonáno mnoho práce. Kniha je rozčleněna do kapitol podle jednotlivých zemí a uspořádána chronologicky. Každá z kapitol tvoří samostatný celek. Čtenáři je tím poskytnuta možnost, aby po prostudování úvodních kapitol o OSN, NATO, roli USA a Mezinárodním soudním dvoře podle vlastní volby volně přeskakoval a četl si o tom, co ho nejvíce zajímá. Chronologický přehled, uvedený na konci knihy, slouží k rychlé orientaci v nejdůležitějších datech a událostech. Doufám, e mladá studentka či mladý student si tuto knihu pozorně přečtou a že jí nebo mu přijde stejně inspirativní jako mně, když jsem jako čtyřiadvacetiletý student historie seděl v knihovně basilejské univerzity. Jedině tak totiž může vzniknout živý a setrvalý zájem o problematiku světa, lidstva a míru. Kromě toho též doufám, že se tato kniha stane vítanou pomůckou lidem všeho věku, kteří působí mimo univerzitní půdu, zajímají se o dění ve světě a angažují se v mírovém hnutí. Neboť jsem pevně přesvědčen o tom, že nezákonným válkám musíme zabránit a dbát na dodržování Charty OSN.

1. Založení OSN v roce 1945

Světová mírová organizace United Nations Organisation (Organizace spojených národů – OSN)

byla založena 26. června 1945 v San Franciscu v USA. Hlavní sídlo OSN se nachází v New

Yorku, vedlejší sídlo v Paláci národů ve švýcarské Ženevě. Mnozí z otců zakladatelů OSN byli

otřeseni utrpením a krutostmi, které si lidé v průběhu II. světové války navzájem způsobili. Tato

největší a nejstrašnější ze všech válek, které kdy byly na této modré planetě vybojovány, si

vyžádala 60 miliónů lidských životů, což odpovídá veškerému dnešnímu obyvatelstvu Francie.

Již nikdy válku

Ke vzniku malých mírových hnutí došlo již po skončení I. světové války. Němečtí vojáci, kteří

v ní bojovali, založili v roce 1919 „Friedensbund der Kriegsteilnehmer“ (Mírový svaz účastníků

války) a aktivně se angažovali proti vzniku nového konfliktu. „Světová válka je ta tam. Jestli by

vůbec měla mít nějaký smysl, mohl by to být snad jen ten, že poučila národy o pošetilosti řešení

vzájemných rozporů silou zbraní,“ dospěli vojáci k moudrému poznání. „I takové gigantické

poučení může být ovšem rychle zapomenuto. Platí, že vzpomínky na utrpení, krev, bolest

a potlačenou lidskost je třeba zachovávat živé. A jsou to především účastníci války, kteří se o to

musí zasadit. Oni vědí, co je to válka. Musejí proto bojovat proti válce a za mír všemi

prostředky.“ Mírový svaz účastníků války chtěl zavést do škol výchovu k míru, vyslovoval se

pro rozpuštění armád a razil heslo: „Již nikdy válku!“1/

Mírové hnutí se však, jak známo, nedokázalo prosadit. Po I. světové válce následovala II.

světová válka, jež dala zabíjení zcela nové, dříve nepředstavitelné dimenze v podobě

koncentračních táborů typu Osvětim a atomových bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki.

Mnozí z těch, kdo zažili a přežili II. světovou válku, usilovali o to, aby se podobný nesmysl již

nikdy neopakoval, a hledali nové cesty, jak válku úplně zakázat nebo připustit jen ve zcela

výjimečných případech.

Ti, kdo přežili II. světovou válku, však také byli nesmírně zděšeni sami sebou jako lidmi,

neboť nahlédli možnosti téměř nepředstavitelného sebezničení, které bylo třeba vyloučit. Touha

po moci a penězích, kombinovaná se lží, klamem a bezohledností, způsobila velké utrpení.

Sophia Schollová, která za II. světové války jako členka odbojové skupiny „Bílá růže“ statečně

vyzývala k neposlušnosti vůči nacionálně socialistické diktatuře Adolfa Hitlera, kritizovala tato

negativa mezinárodní politiky ostrými slovy: „Přestože sama také politice moc nerozumím

a nemám ani ctižádost to umět, tak přece jen trošku cítím, co je právo a co nikoli,“ napsala

devatenáctiletá dívka za války svému milému Fritzovi Hartnagelovi. „A já mohla jen úpět, jak

nízcí jsou lidé i ve vysoké politice, jak kvůli vlastnímu prospěchu zrazují bratra ... Veškerá naše

měřítka si neseme v sobě, jen je příliš málo hledáme. Snad také proto, že to jsou ta nejtvrdší

měřítka.“ Sophie Schollová byla v roce 1943 spolu se svým bratrem Hansem zatčena při

distribuci letáků na mnichovské univerzitě, odsouzena k smrti za „velezradu“ a „podvracení

obranyschopnosti“ a popravena gilotinou.2/

Sourozenci Schollovi jsou dodnes příkladem toho, že se i v nejtemnějších hodinách světových

dějin našli bojovníci a bojovnice za mír, kteří se za cenu vlastního života postavili proti

masovému vraždění, násilí a bezpráví. Tuto základní premisu vzali zakladatelé OSN v úvahu.

Jejich úctyhodným přáním bylo osvobodit budoucí generace od jha války a vytvořit nový, lepší

svět. Tomuto cíli se upsali mnozí pracovníci OSN. K nim patří například druhý generální

tajemník OSN, Švéd Dag Hammarskjöld, který byl hluboce spjat s křesťanskou vírou. Na jeho

náhrobku ve švédské Uppsale stojí psáno: „Nikoli já, nýbrž Bůh ve mně“. Hammarskjöld se

pokládal za člověka, který koná svou každodenní bohoslužbu tím způsobem, že se angažuje za

mír ve světě. K tomu nepotřeboval kostel, nýbrž kontakt s lidmi. Po svém zvolení v dubnu 1953

řekl před hlavním sídlem OSN v New Yorku jistému reportérovi: „Z otcovy strany jsem zdědil

víru, že není uspokojivější život než ten, který je prožitý v nezištné službě vlastní zemi nebo

lidstvu. Tato služba vyžaduje obětování veškerých osobních zájmů, ale také odvahu neochvějně

stát za svým přesvědčením.“ Hammarskjöld zemřel 18. září 1961 při dodnes nevyjasněném

zřícení letadla v Africe, kde plnil v průběhu konžské krize úlohu prostředníka. Generální

tajemník OSN byl pravděpodobně zavražděn. Krátce po smrti obdržel Nobelovu cenu za mír.3/

193členských států OSN

OSN je jediná mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou prakticky všechny země světa –

v současnosti jich je 193. To umožňuje vládám, aby byly prostřednictvím svých velvyslanců při

OSN v New Yorku a v Ženevě v neustálém kontaktu a výměně názorů, což je zejména v dobách

různých krizí nesmírně cenné. Organizace spojených národů zaznamenala v posledních 70 letech

silný nárůst – stále více států usilovalo o členství, aby tak vyjádřilo svou nezávislost

a suverenitu. Když byla OSN v San Franciscu založena, podílelo se na tomto aktu jen 50 států,

mezi nimi USA, Francie, Velká Británie, Rusko, Mexiko, Kuba, Brazílie, Kanada, Indie, Írán,

Irák, Dánsko a Norsko. Zakládajícím členem byla také Čínská republika, zastoupená Tchajwanem. Teprve v roce 1971 bylo zastoupení Číny přeneseno na komunistickou Čínskou lidovou republiku s hlavním městem Pekingem. Rakousko vstoupilo do OSN v roce 1955. Spolková republika Německo (SRN) a Německá demokratická republika (NDR) přistoupily v roce 1973

jako dvě samostatné členské země OSN. Od roku 1990 je členem OSN sjednocené Německo.

Švýcarský elektorát se vstupem do OSN dlouho váhal. Švýcarky a Švýcaři jsou totiž vůči

mezinárodním organizacím zásadně nedůvěřiví, protože je považují za omezení vlastní

suverenity. Teprve v roce 2002 se Švýcarsko na základě referenda zařadilo mezi členské země.

Jakožto volič jsem také já pro vstup Švýcarska do OSN hlasoval a kromě toho jsem pro vstup

své země agitoval delším článkem, publikovaným v listu Neue Zürcher Zeitung.

4/

Nejnovějšími třemi členskými zeměmi OSN jsou Východní Timor, Černá Hora a Jižní Súdán.

Východní Timor se stal členem v roce 2002 – po vyhlášení nezávislosti na Indonésii. Černá Hora

přistoupila v roce 2006 – poté, co se odštěpila od Srbska. Jižní Súdán, který se odštěpil od

Súdánu, se v roce 2011 stal 193. členem OSN. Je třeba počítat s tím, že počet členských zemí

bude dále vzrůstat. Vatikán a Palestina nejsou v současnosti plnoprávnými členy, nýbrž mají

statut stálých pozorovatelů bez hlasovacího práva ve Valném shromáždění. Republika Kosovo,

po právní stránce autonomní srbská provincie, vyhlásila v roce 2008 jednostranně nezávislost.

Tuto nezávislost uznalo 110 ze 193 členských států OSN. Kosovo však v současnosti nemá místo

ve Valném shromáždění, a není tudíž členem OSN.

Společnost národů – mezistátní organizace založená po I. světové válce, v roce 1920,

k zabezpečení světového míru – žalostně ztroskotala, protože nedokázala zabránit vypuknutí II.

světové války. Bylo by ovšem chybné vyvozovat z toho závěr, že všechny mezinárodní

organizace jsou tím pádem neschopné a odsouzené ke krachu. Existuje pochopitelně nebezpečí,

že také Organizace spojených národů v 21. století ztroskotá a bude smetena nějakou strašlivou

III. světovou válkou, jako kdysi Společnost národů. Věci však ještě nedošly tak daleko. Proto je smysluplné a důležité dělat si o osud OSN starosti a zamýšlet se nad jejími základními ideály.

Zákaz použití násilí, zakotvený v Chartě OSN Základní myšlenka Organizace spojených národů je prostá a jasná: Války jsou nezákonné. Tato základní myšlenka platí ještě dnes, přestože je velice zřídka zmiňována v televizi, v novinách či na internetu. V článku 2 Charty OSN je zákaz použití síly chytře a jasně formulován: „Všichni členové urovnávají své mezinárodní spory mírovými prostředky, tak, aby nedošlo k ohrožení světového míru, mezinárodní bezpečnosti a spravedlnosti. Všichni členové se ve svých mezinárodních vztazích vystříhají jakékoli hrozby silou nebo použití síly jako prostředků, namířených proti územní nedotknutelnosti či politické nezávislosti některého státu nebo jinak neslučitelných s cíli Spojených národů.“ Tento celosvětový zákaz platí od konce II. světové války a založení mírotvorné organizace OSN. Z tohoto zákazu existují pouze dvě výjimky: Za prvé existuje právo na sebeobranu, což znamená, že bude-li některá země napadena, může se bránit. Za druhé smí být vedena válka proti některé zemi, existuje-li pro takový postup výslovný mandát Rady bezpečnosti OSN. Válka může být považována za legální pouze v případě, že Rada bezpečnosti OSN takový mandát odsouhlasí. Všechny ostatní války jsou nezákonné. Organizace spojených národů je důležitá, protože „máme celou řadu problémů, které jsou skutečně globální povahy, a mohou být tudíž také jedině společně, globálně (pokud vůbec) řešeny“, zdůrazňuje oprávněně znalec OSN Andreas Zumach.5/ Avšak Valné shromáždění, Rada bezpečnosti a také generální tajemník nežijí žádným „nezávislým životem“. Odráží se v nich pouze jednání nejmocnějších členů. Nebo-li, jak to formuloval generální tajemník OSN Sithu U Thant: „Spojené národy mohou udělat pouze to, co jejich členské státy dovolí.“6/ Na pováženou je, že v Radě bezpečnosti má nadměrně silné zastoupení vojenská aliance NATO. Rada bezpečnosti OSN sestává z pěti stálých členů s právem veta a deseti nestálých členů, volených na dvouleté období a postrádajících právo veta. Usnesení Rady bezpečnosti jsou pro všech 193 členů OSN závazná, pokud rezoluci podpoří nejméně 9 z 15 členů Rady a žádný ze stálých členů neuplatní právo veta. Dominantními pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN jsou členské země NATO – Spojené státy, Velká Británie, Francie – a dále Rusko a Čína. Z tohoto prostého přehledu vysvítá, že je prakticky nemožné, aby Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci legitimizující válku proti některému ze států NATO, neboť tři stálé členské státy (a zároveň členské státy NATO) by tomu svým vetem zabránily. Zájmy členských zemí NATO jsou v OSN zastoupeny nadproporčně. Ostatní státy světa pochopitelně nenechaly takto nespravedlivé a nevyvážené rozdělení moci bez povšimnutí. Například Německo nebo také Indie, Japonsko či Brazílie nemají stálé místo v Radě bezpečnosti a tedy ani právo veta. Německý tisk správně hovoří o „dvojtřídní společnosti“. Tato sestává z pětice zemí s právem veta a zbývajících 188 zemí OSN bez práva veta. Je pochopitelné, že „zbytek světa“ má také nějaký hlas, a sice ve Valném shromáždění OSN. Na jeho půdě nemá nikdo právo veta. Jenomže rezoluce Valného shromáždění mají pouze doporučující charakter a nejsou závazné. 7/ Tuto „dvoutřídní společnost“ kritizovaly rovněž menší členské země, jako například Libye. Charta OSN říká, „že všechny země, velké nebo malé, jsou rovnoprávné“, prohlásil libyjský prezident Muammar Kaddáfí v projevu na půdě Valného shromáždění OSN v říjnu 2009. „Existuje tato rovnoprávnost, pokud se týče stálých míst v Radě bezpečnosti? Ne, my nejsme rovnoprávní.“ Rada bezpečnosti OSN a její členové s právem veta jsou neprávem privilegováni. „Jak můžeme být spokojeni se světovým mírem a globální bezpečností, když celý svět kontroluje 15 zemí? Je nás 192 zemí a jsme jako Speakers´ Corner v londýnském Hyde Parku. Prostě si tu hovoříme a nikdo se nestará o to, co se mluví.“ Vliv Valného shromáždění OSN je příliš malý a dominance Rady bezpečnosti OSN přímo odpudivá, protestoval libyjský prezident. „Dnes je Rada bezpečnosti jakýsi bezpečnostní feudalismus, politický feudalismus pro ty, kteří požívají výhod stálého místa. Chrání se navzájem a ostatní jen využívají. Mělo by se to jmenovat Rada teroru a ne Rada bezpečnosti.“ Kritika Muammara Kaddáfího, který byl dva roky poté napaden zeměmi NATO – Francií, Velkou Británií a Spojenými státy – a v průběhu války zabit, byla ostrá, avšak dobře podložená fakty. S odkazem na kapitolu VII Charty OSN, upravující schválení použití síly Radou bezpečnosti, Kaddáfí přiléhavě naznačil, jak tato „dvojtřídní společnost“ funguje: „V běžném politickém životě využívají privilegovaní Radu bezpečnosti proti nám – pokud je jim to k užitku. Jinak ji ignorují. Pokud chtějí popohnat nějaký projekt nebo mají nějaký osobní požadavek, pak je OSN respektována, oslavována a článku VII je užíváno proti chudým zemím. Když ale chtějí pravidla OSN porušit, pak celou instituci prostě ignorují ... Od svého založení v roce 1945 Rada bezpečnosti selhala – nedokázala zajistit bezpečnost. My budeme veškeré rezoluce Rady bezpečnosti ignorovat, protože tyto rezoluce jsou namířeny výlučně proti nám a nikoli proti supervelmocím, jež zde mají stálé místo a právo veta.“8/ Historická fakta, bohužel, potvrzují oprávněnost kritiky OSN, jež zazněla z úst libyjského prezidenta. Důležitý a cenný zákaz vedení válek byl tak často porušen, že u mnoha lidí upadl v naprosté zapomenutí. Někteří se dokonce domnívají, že zákaz vedení válek již dnes není aktuální nebo relevantní a že OSN by se mohla zrušit, protože se přežila a je nefunkční. Jaká by však byla alternativa, kdyby zákaz vedení válek padl a OSN byla zrušena? Pravděpodobně bychom tu pak měli svět, v němž by nejsilnější mocnosti, mezi nimi americké impérium, v součinnosti s největší vojenskou aliancí světa, NATO, neustále sahaly k násilným prostředkům, aby prosadily vlastní zájmy. Svět, ve kterém by se chudí a slabí bránili terorem a v duchu asymetrického vedení válek vnášeli do zemí NATO strach a hrůzu. Krátce řečeno – měli bychom tu nepřehlednou řadu válek a teroristických akcí, takže by už nikdo přesně nevěděl, kdo a proč začal tu kterou válku, kdo stojí za nejnovějším teroristickým útokem a jak by bylo možno vystoupit z roztočené spirály násilí. Bylo by pouze otázkou času, kdy by v takovém chaosu došlo také k použití atomových, biologických a chemických zbraní. Takový smutný vývoj nemůže nikdo pro své děti a vnuky chtít. Proto je důležité a správné dodržovat a posilovat zákaz použití síly, zakotvený v Chartě OSN. Tam, kde bude ignorován, kde budou vedeny nezákonné války, musejí být tyto nezákonné války pojmenovány a konkrétní okolnosti jejich vzniku analyzovány. Přesně to činí na řadě příkladů tato kniha. Především by však chtěla připomenout, že když 50 států v roce 1945 založilo Organizaci spojených národů, byl to v dějinách lidstva neuvěřitelně důležitý a dalekosáhlý krok. Tento krok zavdal podnět k velkým nadějím, neboť prokázal nový stav lidského vědomí. Nikdy předtím, během posledních 2000 let, se vedoucí představitelé států světa neusnesli zakázat válku. Tato zcela nová idea zůstává dál ušlechtilou a správnou, přestože uplynulých 70 let ukázalo, že její realizace se ještě nepodařila. Činnost OSN sabotována s pomocí lží Po II. světové válce Spojené státy založení OSN jednoznačně podporovaly. Prezident Harry Truman, jenž nechal svrhnout na Japonsko dvě atomové bomby, prohlásil, že Organizace spojených národů je důležitá, avšak nikoli dokonalá: „Ve světě bez takového mechanismu bychom byli odsouzeni k ustavičnému strachu před naším vlastním zničením. Bylo by tedy důležité, abychom s něčím začali, byť ještě i tak nedokonale.“ A Hen-ry Cabot Lodge, pozdější americký velvyslanec v OSN, mínil, že světová mírová organizace sice svět „nepřivede do nebe, ale snad nás ochrání před peklem“.9/ Protože světová mírová organizace je dnes vedena lidmi a jejich někdy projevovanou touhou po moci a bohatství, je jasné, že OSN musí být obrazem těchto lidí a aktuálního stavu jejich vědomí. Nedokonalá, a přesto nenahraditelná. Německý politolog Klaus Dieter Wolf, který vyučuje jako profesor na univerzitě v Darmstadtu, proto popisuje organizace systému OSN přiléhavě jako „souostroví civilizace v moři anarchie“, které sice „bez pravidel a jaksi od přírody daný vztah mezi státy zásadně nepřekonává“, ale přináší „důležitý příspěvek“ k tomu, „že se zavádí stále více pravidel hry, pravidel, která také v dlouhodobějším výhledu mění logiku mocenské politiky“.10/ OSN je jedno velké divadlo. Irský politik Conor Cruise O’Brien kdysi OSN přiléhavě označil za „svaté drama“. Působivý prostor Rady bezpečnosti a také velká hala Valného shromáždění jsou pro něho v první řadě impozantními kulisami – ačkoli člověk ne vždy přesně ví, zda se tu odehrává komedie nebo tragédie. „Scéna zůstává mohutná, i když herci takoví nejsou ... divadlo absurdit. Přetékající přízraky ve své formě i ve svém obsahu. Ve společné rovině je to beznadějně vážná fraška, na jejímž průběhu může záviset náš život.“11/ Vzhledem k velkému počtu válek jsme dnes nuceni analyzovat, proč a kde byla OSN sabotována, proč a kde selhala. Tato kniha ukazuje, že neschopnost OSN nemá svůj původ v jejím systému, nýbrž v individuálních selháních jejích členů, kteří někdy jednali nečestně a s pomocí lží na půdě Rady bezpečnosti i Valného shromáždění sabotovali její činnost. To je, do důsledku vzato, výchozí bod k řešení problému „neefektivity“. Jakákoli reforma OSN, která do svého obsahu nezahrne dominantní problém lží, musí v dlouhodobějším výhledu ztroskotat.